Při návrhu tabulky byste měli vždy brát na vědomí, jak bude tabulka později adresovaná. Ve většině případů budete potřebovat nějakou jednoznačnou identifikaci každého řádku. Takový jednoznačný identifikátor by měl být vytvořen jako primární klíč. Primární klíč nemusí nutně sestávat z jediného sloupce. Může obsahovat tolik sloupců, kolik je nutné pro jedinečnou identifikaci řádku. Pokud byste potřebovali hodně sloupců (odhadem více než 3), může být dobrým řešením vymyslet doplňující sloupec s vhodným datovým typem, např. serial nebo bigserial, ve kterém se bude primární klíč uchovávat.
Pouze ve výjimečných případech není důležité vytvářet primární klíč. To znamená, že chybějící primární klíč je docela významný ukazatel, že návrh tabulky není dokončený. Proto se také objeví Rada odborníka, když vytvoříte tabulku bez primárního klíče.
Když se podíváte na systémové tabulky PostgreSQL, zjistíte že žádná z nich nemá primární klíč. Co si o tom myslet? Ve skutečnosti všechny tyto tabulky mají jeden nebo více sloupců (obvykle pouze OID), které jedinečně identifikují každý řádek a přitom dodržují pravidlo pro primární klíče, že nesmí být nulové a jsou pokryté indexem pro rychlý přístup. Použití OID má historické příčiny a skutečně to není hlavní volba při návrhu uživatelských tabulek. PostgreSQL je používá kvůli zpětné kompatibilitě a přestože novější přístup by pravděpodobně byl použít výslovně primární klíče, hned tak se to nezmění.
Jak je vidět na případu systémových tabulek, cíle unikátnosti a rychlého přístupu lze dosáhnout i s jinými přístupy, než jen primárním klíčem. Přesto, kvůli čistotě datového modelu, vám důrazně doporučujeme pro tyto účely používat primární klíče.